Věci, které mě v skoro pětadvaceti neděsí a v dospívání děsívaly:

Tuhle jsem přišla na pár věcí, kterých jsem se opravdu od takových patnácti bála a obávala. Děsily mě kolikrát tak, že jsem nemohla ani spát. A navíc jsem to tenkrát myslela smrtelně vážně!

A teď si jdu do svého soukromého deníčku zapsat věci, které mě děsí dnes, abych se zase za deset let mohla pobavit...

1. pavouci (teď dokonce mám jednoho sekáče v rohu a jmenuje se Funny)

2. že ze mě vyroste ošklivá ženská (zas tak špatně to nakonec nedopadlo)

3. že mě nikdo nikdy nebude mít rád (jak jsem si vůbec někdy něco takového mohla myslet!?)

4. že nikdy nebudu umět pít jako dáma (ano to do teď neumím, ale dnes už se z toho svět nehroutí)

5. že se nebudu umět oblékat a nikdy se pěkně nenalíčím (teď už i mívám světlé dny, kdy se to i povede a ještě se trefím do důležitého dne)

6. že nebudu nikdy v ničem dobrá (teď bych vyjmenovala stovky věcí, ve kterých jsem víc než dobrá - v ochutnávání piva, ve večerním popíjení vína, taky v breptání blbostí, ve sběru knih a poezie nebo půllitrů, v dělání všemožných variant obličejů na zadání "nechápu" nebo "jsem naštvaná", noční toulky městem mi taky nejsou cizí,...)

7. že nebudu chápat dvojsmyslné narážky (pořád je kolikrát nepochopím, ale už je mi to upřímně šumák)

8. že když budu "velká", tak život bude jen a jen plný starostí (a to jsem se nemýlila, ale zároveň je plný radostí)

Z deníku slaměné vdovy II.

Nemoc zdárně ustoupila a nastoupil společenský život. To se alespoň člověk nenudí...

Taky nastoupily starosti s hledáním bydlení. Domluvili jsme se s mužem, že teda jako až se konečně vrátí z natáčení a trochu utichnou rodinné problémy na obou stranách a bude na všechno trochu víc času a... a... a...  Takže volné minuty trávím zavěšená na realitách a hledám. Známí a kamarádi nám dávají tipy a tak sem tam se jdu mrknu do nějakého toho bytu. A pak se stávají takové situace, že stojím před barákem a nevím jestli mám vůbec jít dovnitř, poněvadžto stoprocentně vím, že tu můj muž bydlel s ex... A pak, že je Praha velké město...

Z deníku slaměné vdovy

Nevím co počítat dřív. Dny než přijede muž na dva dny mrknout se do matičky Prahy, jak si tu žijeme. Nebo  kolik dní mi zbývá do dobrání antibiotik. Nebo snad dokonce za jak dlouho se mi muž vrátí z natáčení úplně?

Pro jistotu počítám všechno.

A jelikož musím hodně odpočívat, aby se nemoc zdárně vyléčila a už si daly pohov i všechny recidivy, tak se čas neúprosně vleče.