Poslední měsíc a půl by nevymyslel ani sebelepší autor sitcomů ever. A přitom to začalo tak optimisticky a ono je to pořád optimistické, ale už by ty katastrofy mohly ustat abych zas měla na chvíli od života pokoj a mohla si v klidu v kavárně popíjet kafíčko a číst dobrou knížku.
Začalo to tím když mi poprvé v životě ukradl nějaký idiot peněženku. Dvacet korun si vydělal a já přišla o všechny doklady a karty a kartičky a bůh ví co. To jsem byla věru pěkně nasraná. Jako to prasátko. A když to vezmu kol a kolem tak jsem měla štěstí, že mi nevzali z kabelky firemní razítko nebo lejstra, neb jsem zrovna jela ze sociálky, kde jsem byla pracovně vyřizovat. To by mě šlehlo... Tak jsem si dala kolečko po úřadech, knihovnách a bance. V bance problémy zase dalšího kalibru. Nějak se všechno vyřešilo a člověk si oddych, že si vybral smůlu na pár let dopředu... Ha ha ha...
Pak jsem pár dní byla tu lepší tu horší morální podpora pro muže. Pak nám nevyšel byt a pak zase bylo chvíli dobře a už to vypadalo, že bude jen dobře.
Pak si do křemíkového nebe odešel zdroj od notebooku. Ten samozřejmě potřebuju pro sazbu, na pracovním zkrátka program nerozjedu. Neřkuli o materiálech na státnice co v notebooku mám. Tak jsem začala mít tik v oku, protože peníze prostě teď nejsou a ještě hezky dlouho nebudou. Tak si člověk řekne jen fajn.
Pak naprosto úplně blbým způsobem vyklopím u kamarádky taxikářky mobil v autě. Samozřejmě, že pak vezla lidi a oni si prachsprostě můj otřískaný a ošklivý stroj přivlastnili. Tik se prohlubuje.
Pak naplánuju pěkný víkend pro mě a muže. Načež ten přijde s větou: "Kocoure, měsíc se neuvidíme. A asi budu mít i nějaké natáčení předtím než odjedu." Tiku se už asi nezbavím.
A nejlepší nakonec...
Chystám se na státnice. Měsíc a půl ležím v učení. Učím se každou volnou sekundu. Ve čtvrtek 20. 9. den D. V sobotu mě trochu pobolívá v podbřišku, v noci nic moc, v neděli zase dobrý a v noci saigon. Horečky, zimnice, ukrutná bolest. Slepák mám dávno pryč tak proboha co se to děje? S posledních sil jsem se doplazila v pondělí k doktorce a končím s těžkým zánětem ledvin s antibiotiky s tím, že možná skončím v nemocnici. Jupí! Lepší by to už být ani nemohlo. A když se z toho jakž takž vylížu a dojdu na studijní si uspořádat další studium, tak se dovím, že mě vyškrtávají ze studia. Tak jsem se na referentku usmála a vesele odpověděla: "Tak vám děkuju, pět let v hajzlu a nic se s tím teda nedá dělat. Pěkný den, končím." No nakonec nekončím, je to byrokratická chyba, ale musím sepsat žádosti o přezkum a kdesi cosi a bůhví jak to dopadne a kdy to dopadne.
A kdybych měla ještě vypočítat seznam těch menších katastrof... Pchá! Ono už pak už mi opravdu jen zbývá se smát a nedat se. A prostě se zabalit do deky s hrnkem výborného čaje a čučet na blbý seriál nebo ve volných chvílích jít s mužem na krásnou procházku nebo si zajít večer do hospůdky na pivo. A svět kolem vypnout.
