Pondělí

Je pondělí... Teda už naštěstí skoro večer pondělí. Díky za ty malé dary a já přežila další pondělí. Nejen že jsem se promenádovala s tričkem naruby a v práci byl takový chaos a hluk, že jediný způsob jak se nezbláznit a k tomu pracovat byl pustit si metal do sluchátek (pořádně nahlas).

A taky jsem musela potupně uznat, že skripta jsem ztratila a nikdo z mých obdivuhodných spolužáků v ročníku není schopný mi je půjčit (nakopat je všechny do oněch míst, už pro ně nehnu ani prstem). Nakonec jsem si je dojela znova koupit. A do zkoušky už jen den a kousek.

Proč ne, celé metro se i dneska dovědělo barvu mého spodního prádla, poněvadž jsem v rozzuření nad rozhovorem s technikem z práce zapomněla hlídat sukni a když je člověk na eskalátoru tak tam občas fouká...

A spousta dílčích menších katastrof, které se ovšem jako i ty nahoře dají vcelku s úsměvem přejít. Snad jen na výjimku potvrzující pravidlo: večeře se mi povedla skoro dle očekávání, ale kdyby nebylo pondělí, tak mě napadne tam přidat trochu česneku hned na začátku, ne potom co už jídlo bylo na stole.

A tak jsem rozluštila tajemství proč se v pondělky scházíme u zlatavého moku už mnohá léta, protože ty pondělky rozdýchat nějak musíme.