Perličky z lektorování aneb na co vás na peďáku nepřipraví

Na pedagogické fakultě nás v pedagogické-psychologické přípravě připravují na leccos a jediné, co nám tam 100% nepoví je, že prostě na to učitelování musíme mít aspoň trochu buňky. Ale to pak vlastně bychom nemuseli chodit na polovinu předmětů, žejoviď...

A jelikož pomalu doklepávám bakaláře a chystám se na navazující magisterské, na kterém mě čekají praxe, rozhodla jsem se, že zkusím lektorování. Kamarád hodil inzerát, že se shání po lektorech vědeckého kroužku, tak proč ne?

Školení jsou bezva, připravený je projekt vcelku slušně a tak už zbývá jen abychom my lektoři zabavili děti a taky aby si děti něco z lekcí odnesly. Nikdy jsem si nemyslela, že učení bude procházka růžovým sadem, taky jsem kdysi v klasických školních škamnech seděla a moc dobře si pamatuju, že jsme nebyli žádní andílci. Jenže doba se mění, požadavky na učitele a na děti se mění...

Nicméně dobrovolný kroužek je dobrovolný kroužek a děti si ho mají užít. Když je dobrý den tak si ho s nimi užije i pančtelka a všichni jdou spokojeně domů (já do druhé práce). Anebo jsou děti rozdováděné a vysají z pančtelky veškerou energii i během té jedné hodiny a jdou spokojeně domů (já jdu na pivo).

Ale! Co nám na peďáku nikdy neřekli?

-pokud je součástí pokusu práce s barvivy, těstem, vodou či jinými podobnými látkami, polovina dětí odejde domů zaplácáná, obarvená a mokrá včetně lektorky.

-pokud je ve skupině dětí jeden, který vyčuhuje tím, že je starší bude se zaručeně nejvíce projevovat. Zkoušet ho zabavit úkoly navíc je nadlidský výkon. Jemné pohrůžky typu: "Je to kroužek a když tě nebaví tak sem chodit nemusíš." nefungují, protože do kroužku chodí i jeho mladší bratr a oni přece musí chodit spolu pak domů. Museli jsme se učit jak pracovat s dětmi s ADHD, různými dys nebo šikanovanými a na raubíře jsme dostali jen pokyn - víc je zabavte. Haha....

-ukázková hodina pro padesát dětí... Na stadionu plném rozvášněných fanoušků spíše neohluchnete...

-když chcete dělat pokusy se statickou elektřinou, tak si musíte na své hlavě pořídit dlouhé, hebké a cuchavé vlasy. Protože jen na nich půjde nabít nafouknutý balonek. Všech dětí...

-rozhodně nám nikdy neřekli jak se se ctí poprat, když má nějaké díte lehké rasistické průpovídky. Sice máme romistiku, všude se cpe multikulti a bůhví co, ale co říct třeťákovi, když se vám podívá do očí a řekne: "Já chci bílého kosmonauta, ten jediný je správný."?? Poznámka o tom, že je to jen balonek napuštěný vodou, je fakt na nic a hlavně člověk na to není připravený.

-sama mám teorii být k dětem co nejvíc férová. Nastavit pravidla a ty pak striktně dodržovat. Oproti těm teoriím, co nám cpou ve škole do hlavy, se mi tahle osvědčila a odměnou jsou děti, které odcházejí a těší se na další lekci, obejmou mě a se vším pomůžou. A taky většinou poslechnou (když zrovna nejsou jak z divokých vajec).


Nikdy jsem učit nechtěla a o to víc mě to baví. A když to baví úču... :)

Ciriny neurózy, část první

Studujte vysokou školu a zajímejte se o život na fakultě

Pak se dočkáte nečekaného vyhazovu a kolotoče byrokratických šimlů. A pak počítáte dny, kdy už přijde rozhodnutí a rodina vás bombarduje řečmi o tom jak jste k ničemu, že to takhle jako chci skončit, bez titulu... Vysvětlovat jsem mohla stokrát, jak to celé je a že chyba není jen na mé straně. Plus teda vedení mě zná až moc dobře a ne vždycky tak jak bych chtěla. (Příště radši, když se bude dít příkoří na studentech, budu držet hubu. Možná se najdou další ochotní položit hlavu na špalek.)

A dneska konečně přišla z fakulty dobrá zpráva, že si mě teda jako nechaj a ty státnice mi dovolej udělat. Malé vítěství pro Ciri a velké uklidnění pro její nervy.

Tak teď už jen ty státnice. Ufff :)


Zachraňte kamarádům zadek a vezměte si jejich králíka na hlídání

Začalo to takhle:

FB - Prosím, hledáme náhradní bydlení pro králíčka. Odjíždíme na rok na Zéland a hlídání co jsme měli domluvené padlo kvůli alergii.

A Ciri na to kouká, v porozchodové deprézi, její králík odstěhován k ex-skorotchánovi a ex-skorotchýni, pořád kouká a moc se stýská po tom heboučkém čumáčkovi, který se vždycky večer ke mě v posteli přisknul a nechal se hodiny a hodiny hladit. Dojetí vrcholí a dochází k hlavní chybě v celém tomto podniku...

Ciri píše kamarádům, že to přece udělá ráda, protože má ráda zvížátka a hlavně kjájíčky a protože nemůže nechat takový ňuchací puclíček bezprizorní!!

Přivezli mi chlupatý peklo na čtyřech tlapkách. Všechno kouše, hrabe, nemůže zůstat ani minutu o samotě. Zlikvidovala mi matraci u postele, prokousala dvoje povlečení, nakousala kabel od notebooku (i když byl pečlivě schovaný a ona podle toho co jsem viděla se k němu v ten den přiblížila maximálně na dva metry), sežrala zápisky, nakousala bezpočet knih a probděla jsem bezpočet nocí, i když jsem jí pořídila klec pomalu velkou jako můj bývalý byt, když ohryzávala mříž.

Další specialitou po dalším stěhování je schovávání se všude kde to jen jde. Takže imrvére musím mít zacpané všechny škvíry, místa pod skříněmi. A čekat než takový králík vyleze a pokud vyleze tak je zase hned schovaný tak, že na něj rozhodně nedosáhnete. A tak se stane, že musíte sedět a čekat a čekat a čekat... Minuty utíkají, Ciri má být jinde a mezitím jen čeká až vyleze ten malý plyšový satan.

Skončilo to takhle:

A tak jsem odpočítávala minuty do příjezdu kamarádů, když v tom přišla zpráva: "Hele prosím, zůstáváme ještě tři měsíce, mohla by jsi? Jinak seženeme někoho jiného."
...no tři měsíce, to ještě překousnu... BLBOST!!! A to radši zamlčím, že se měli vracet v září a už měsíc mi neodpovídají...

Věci, které mě v skoro pětadvaceti neděsí a v dospívání děsívaly:

Tuhle jsem přišla na pár věcí, kterých jsem se opravdu od takových patnácti bála a obávala. Děsily mě kolikrát tak, že jsem nemohla ani spát. A navíc jsem to tenkrát myslela smrtelně vážně!

A teď si jdu do svého soukromého deníčku zapsat věci, které mě děsí dnes, abych se zase za deset let mohla pobavit...

1. pavouci (teď dokonce mám jednoho sekáče v rohu a jmenuje se Funny)

2. že ze mě vyroste ošklivá ženská (zas tak špatně to nakonec nedopadlo)

3. že mě nikdo nikdy nebude mít rád (jak jsem si vůbec někdy něco takového mohla myslet!?)

4. že nikdy nebudu umět pít jako dáma (ano to do teď neumím, ale dnes už se z toho svět nehroutí)

5. že se nebudu umět oblékat a nikdy se pěkně nenalíčím (teď už i mívám světlé dny, kdy se to i povede a ještě se trefím do důležitého dne)

6. že nebudu nikdy v ničem dobrá (teď bych vyjmenovala stovky věcí, ve kterých jsem víc než dobrá - v ochutnávání piva, ve večerním popíjení vína, taky v breptání blbostí, ve sběru knih a poezie nebo půllitrů, v dělání všemožných variant obličejů na zadání "nechápu" nebo "jsem naštvaná", noční toulky městem mi taky nejsou cizí,...)

7. že nebudu chápat dvojsmyslné narážky (pořád je kolikrát nepochopím, ale už je mi to upřímně šumák)

8. že když budu "velká", tak život bude jen a jen plný starostí (a to jsem se nemýlila, ale zároveň je plný radostí)

Z deníku slaměné vdovy II.

Nemoc zdárně ustoupila a nastoupil společenský život. To se alespoň člověk nenudí...

Taky nastoupily starosti s hledáním bydlení. Domluvili jsme se s mužem, že teda jako až se konečně vrátí z natáčení a trochu utichnou rodinné problémy na obou stranách a bude na všechno trochu víc času a... a... a...  Takže volné minuty trávím zavěšená na realitách a hledám. Známí a kamarádi nám dávají tipy a tak sem tam se jdu mrknu do nějakého toho bytu. A pak se stávají takové situace, že stojím před barákem a nevím jestli mám vůbec jít dovnitř, poněvadžto stoprocentně vím, že tu můj muž bydlel s ex... A pak, že je Praha velké město...

Z deníku slaměné vdovy

Nevím co počítat dřív. Dny než přijede muž na dva dny mrknout se do matičky Prahy, jak si tu žijeme. Nebo  kolik dní mi zbývá do dobrání antibiotik. Nebo snad dokonce za jak dlouho se mi muž vrátí z natáčení úplně?

Pro jistotu počítám všechno.

A jelikož musím hodně odpočívat, aby se nemoc zdárně vyléčila a už si daly pohov i všechny recidivy, tak se čas neúprosně vleče.

Jedna malá katastrofa za druhou a přece se směju

Poslední měsíc a půl by nevymyslel ani sebelepší autor sitcomů ever. A přitom to začalo tak optimisticky a ono je to pořád optimistické, ale už by ty katastrofy mohly ustat abych zas měla na chvíli od života pokoj a mohla si v klidu v kavárně popíjet kafíčko a číst dobrou knížku.

Začalo to tím když mi poprvé v životě ukradl nějaký idiot peněženku. Dvacet korun si vydělal a já přišla o všechny doklady a karty a kartičky a bůh ví co. To jsem byla věru pěkně nasraná. Jako to prasátko. A když to vezmu kol a kolem tak jsem měla štěstí, že mi nevzali z kabelky firemní razítko nebo lejstra, neb jsem zrovna jela ze sociálky, kde jsem byla pracovně vyřizovat. To by mě šlehlo... Tak jsem si dala kolečko po úřadech, knihovnách a bance. V bance problémy zase dalšího kalibru. Nějak se všechno vyřešilo a člověk si oddych, že si vybral smůlu na pár let dopředu... Ha ha ha...

Pak jsem pár dní byla tu lepší tu horší morální podpora pro muže. Pak nám nevyšel byt a pak zase bylo chvíli dobře a už to vypadalo, že bude jen dobře.

Pak si do křemíkového nebe odešel zdroj od notebooku. Ten samozřejmě potřebuju pro sazbu, na pracovním zkrátka program nerozjedu. Neřkuli o materiálech na státnice co v notebooku mám. Tak jsem začala mít tik v oku, protože peníze prostě teď nejsou a ještě hezky dlouho nebudou. Tak si člověk řekne jen fajn.

Pak naprosto úplně blbým způsobem vyklopím u kamarádky taxikářky mobil v autě. Samozřejmě, že pak vezla lidi a oni si prachsprostě můj otřískaný a ošklivý stroj přivlastnili. Tik se prohlubuje.

Pak naplánuju pěkný víkend pro mě a muže. Načež ten přijde s větou: "Kocoure, měsíc se neuvidíme. A asi budu mít i nějaké natáčení předtím než odjedu." Tiku se už asi nezbavím.

A nejlepší nakonec...

Chystám se na státnice. Měsíc a půl ležím v učení. Učím se každou volnou sekundu. Ve čtvrtek 20. 9. den D. V sobotu mě trochu pobolívá v podbřišku, v noci nic moc, v neděli zase dobrý a v noci saigon. Horečky, zimnice, ukrutná bolest. Slepák mám dávno pryč tak proboha co se to děje? S posledních sil jsem se doplazila v pondělí k doktorce a končím s těžkým zánětem ledvin s antibiotiky s tím, že možná skončím v nemocnici. Jupí! Lepší by to už být ani nemohlo. A když se z toho jakž takž vylížu a dojdu na studijní si uspořádat další studium, tak se dovím, že mě vyškrtávají ze studia. Tak jsem se na referentku usmála a vesele odpověděla: "Tak vám děkuju, pět let v hajzlu a nic se s tím teda nedá dělat. Pěkný den, končím." No nakonec nekončím, je to byrokratická chyba, ale musím sepsat žádosti o přezkum a kdesi cosi a bůhví jak to dopadne a kdy to dopadne.

A kdybych měla ještě vypočítat seznam těch menších katastrof... Pchá! Ono už pak už mi opravdu jen zbývá se smát a nedat se. A prostě se zabalit do deky s hrnkem výborného čaje a čučet na blbý seriál nebo ve volných chvílích jít s mužem na krásnou procházku nebo si zajít večer do hospůdky na pivo. A svět kolem vypnout.

Hlavně se z toho nezblázni

Jak jsem se zapřísahala, že do svého hektického života nevpustím žádného chlapa a o další věci, jako třeba nebudu dělat práci navíc, nebudu se tolik stresovat, nebudu a nebudu a taky nebudu... Tak přesně to všechno dělám.

Do toho jsem si stihla užít dohromady tři dny s božími lidmi na výletech. Až na to, že na jednom výletě jsem málem přišla o poslední zbytky zdravého rozumu, při pár velmi nepříjemných situacích. Sice nakonec všechno dobře dopadlo, ale já měla nervy v kýblu ještě v pondělí večer.

Pak výlet za Fífou na Červenou Lhotu jako odměna za výbornou z historické stratigrafie. A nejen za to. Všichni jsme potřebovali zahladit absťák po Fífovi. Už pátý týden provází na zámcích a holt do Prahy se dostane až za týden. Kdo by to byl řekl, že se nám po tom klukovi ušatém bude tak stýskat.

Och a ano abych nezapomněla... Práce práce práce práce práce....sedět v sobotu v půl deváté večer, hekticky psát alespoň něco vzdáleně normálního na blog a pomalu končit dohánění restů a zítra šup na účetní školení a večer si urvat kus pro chlapa. Já se fakt vyspím jednou až v hrobě...

A tak jeden prázdninový pozdrav ze sobotní návštěvy v Kaprouně:

Zmoklá, zmrzlá, ale spokojená!

Věštění z ruky a masáž nohou

"Holka zlatá, dej sem mi na klín spodní tlapku a já ti ukážu co je to pravá láska." řekla Marcelka a jala se mi masírovat chodidla. V tu chvíli se veškeré mé milostné problémy s chlapy rozplynuly v záplavě naprostého orgasmu z masáže. Poté ukořistila moji pravou ruku a zeptala se na velmi osobní otázku z mého života. Trochu mě zamrazilo, ale Marcelka rozhodně prohlásila: "Jo teď potkáš lásku, ale ten pravý přijde za rok! Máš to tu." Já nevěřícně zírala do ruky a na Marcelku a na pivo a na všechny za barem a přemýšlela co se to stalo.

Poněvadžto pročež se mi stal Honzík. S Honzíkem je to velmi dlouhá historie, už od chvíle kdy začal pracovat u Rytíře. Chodili jsme kolem sebe po špičkách a zkoumali jeden druhého. Rok. Posledního půlroku jsme si řekli, že tomu dáme volný průběh, který zatím měl různé odbočky a hlavně byl ve znamení poznávání se. Láska na první pohled? Ani ne. Ale zájem na první pohled to jo. Je to takové zvláštně hezké a v poslední době intenzivnější a intenzivnější, ale pořád takové opatrně pěkné.

Do toho se samozřejmě motají jiní chlapi. Jeden nedokáže pochopit, že uhánění a neustále psaní zpráv není to pravé. Obzvlášť na mě to neplatí. Každý, který se začne chovat pomalu jako stalker, je předem odepsaný. Natož, že nemá ani vyřešený předchozí vztah a navíc to není typ pro mě. Druhý je takový zajíček. A to je jen vrchol ledovce. Ostatní radši ani nebudu ani už komentovat. To by bylo na dlouhé povídání.

Zkrátka je to jednoduché. Já nemám moc velké nároky, jen snad vzájemný respekt, smysl pro závazky a radost z každé chvíle spolu. Blázen, který je ochotný mě zkrotit, ale ne uštvat.

A Honzíkovo: "Ahoj princezno, tobě to dneska sluší." je prostě hezké a po naprosto strašném dni pohladí duši. A navíc je tak neskutečně milý a hodný. A mazlivý. V jeho objetí je prostě dobře.

Ale Gábi, naše máma u Rytíře a duše celé hospůdky, mi Honzíka zakázala a dohazovala jiné. Důvodů bylo několik, které uváděla a já chodila po špičkách. Ale včera jsem si s Gábi popovídala a už nedostanu hubovanou, když budeme s Honzíkem spolu. Takže... uvidíme... :)


Je to taková naše telenovela, ale hospůdka je to úžasná a lidi v ní ještě lepší a rozhodně si nenecháme kazit dobrou atmosféru kvůli vztahům. A mě se moc líbí, že si tam na něco nehrajeme. A můžu prohlásit velmi hrdě, že je mám moc ráda! A Honzíka taky. :)

A teď přemýšlím, co napsat na závěr aby to nebylo takové až moc cukrové. Asi: "Sluníčkový den!" :)


PS: Navíc mi vyhnal z hlavy Pana Dokonalého a to se sakra počítá!

Čekání na život po letech

Podívej se kolem sebe. Co vidíš? Vidíš to co opravdu je nebo to co chceš vidět?

Poslouchej. Co slyšíš? Jen to co si myslíš, že máš slyšet?

A když se nadechneš... Není to život?

Pohlazení vlasů na tváři. Úsměv dívky za oknem tramvaje. Slunce, které se prodere mezi mraky. Šustění stránek knížky. Vánek.

Bolest, která je tak silná, že nikdy nepomine. Zrada, která je nepochopitelná. Tichá žádost o pomoc nevyslyšena. Samota.

Šumění vody, obejmutí, tiché souznění, noční město... Plné života, ale tam někde po povrchem... Jiskra v oku, letmý úsměv a pak jen sbohem...

Tápání ve tmě a hledání cest. Nalézání a ztrácení. Obdiv i zatracení. Není nic a zároveň je celý vesmír soustředěný do jednoho jediného bodu.




...a kapky deště dál padají na tvář. Usmívám se.

Živote, to už si snad ze mě děláš pr***!

Jsem zvyklá na ledaco, že po mě vyjede opilý kamarád, šermíř, šéf divadla, šéf v práci... Že po mě nevyjede Pan Dokonalý... Prostě ty věci co drží můj svět v jakési podivné harmonii a rovnováze bytujícího bytí. Taková ta jistota, že prostě takhle to má být. Já si pak můžu v klidu žít, vím co od života čekat a jsem s tím naprosto dokonale spokojená.

Znát mnoho osobností znamená, že zkrátka někde se osudy protnou, ale proč zrovna bývalý student Pana Dokonalého? A ještě takový zajíček? To i pro mě je velká záhada...

Sobotní zmizíkování

Jelikož počasí, pročež výlet nemožno. Asi tak jsem se vyjadřovala včera v noci.

V podstatě jsme měli se spolužáky na výlet na Berounsko. Na Koněprusy, spát v Srbsku a pak na doly na Mořině a trochu se biologicky vyblbnout s určovacími klíči. Nakonec jsme to vzdali kvůli počasí. A tu ve čtvrtek večer mi napsal jiný kamarád. Nabídku na výlet do pivovaru Slepý krtek jsem odmítnout nemohla, i když vražedný čas 7:50 odjezd z Čerňáku mě trochu děsil.


Minipivovar Slepý krtek v Ujkovicích je v bývalé nádražní budově byl pro sobotní den skvělým útočištěm. Na čepu měli světlý ležák, polotmavý speciál a hlavně kávový speciál. Na posledně jmenovaném jsem už závislá a nemůžu se dočkat až zase budu mít příležitost si na něm pochutnat. Ani ostatní dvě pivíčka chuťově nezaostávala a tak se podařilo za celý 2. prodejní den vypít všechny sudy. Jak pan Havlas napsal na Twitteru vypito: 1200 piv/návštěva: 350 lidí. Sám odpovídal na zvídavé otázky návštěvníků a měl hezky připravené i popisky k jednotlivým fázím vaření piva. Neúnavně provázel až do konce a my stejně neúnavně pili.

Já po zkušenosti z větších pivních festivalů zvolila opět třetinku a samozřejmě bude hrdě zahrnutá to mé sbírky. Neodolala jsem ani tričku. A tak perutí Sovičku vystřídal na sobotní odpoledne krtek s půllitrem.

Počasí se vyvedlo, jenže se velmi rychle blížil konec celé akce. A když došlo naprosto všechno výborné pivo, bylo potřeba vymyslet kde budeme pokračovat.

Naštěstí jsme měli objednané soukromé taxi a tak odpadl problém jak se z Ujkovic dostat nazpět do Prahy. Zbylo jen vymyslet co v Praze. Po zkonzultování pivních playlistů v jednotlivých prověřených podnicích jsme se nechali odvézt do Zlých časů. Hlavně nás tam táhl(a?) Hellcat od Matušky. Velmi velmi výborná záležitost. Imperial india pale ale s asi nejvyšší stupňovitostí v ČR - 21,4° se naprosto luxusně pije. Já se celkem bála začít sezení ve Zlejch rovnou alem a tak jsem si zvolila klasiku Kácov 12° a až poté se odvážila jít do Hellcat. První se mi po prvních pár doušcích podařilo nepochopitelným manévrem vylít, až druhou jsem si pěkně vychutnala. A pak už bylo rozhodně na čase vyrazit k domovu.

Malý žlutý zmrd

Kdo mi prozradí tajemství proč je lépe zapamatovatelné když řeknu: "A teď slyšíte toho malého žlutého zmrda s citronovou hlavičkou." než: "A teď slyšíte toho strnada obecného."?

Přízvisko 'malý žlutý zmrd' dostal chudák strnad obecný při opakovaném zápočtu ze zoologie obratlovců, kdy poprvé jsem trochu zazmatkovala u hus, ale podruhé jsem prostě a jednoduše vyhořela na strnadech a to dosti tragickým způsobem a toto pojmenování mi decentně vyklouzlo před vyučujícím. A už mu to tak trochu zůstalo. A pokud posluchačstvo si není schopno zapamatovat 'strnad obecný' či mě nějakým způsobem vykolejí, tak automaticky přejdu na kódové označení, které si samozřejmě všichni zapamatují.

Až jednou budu učit, tak z toho budou mít moji studentíci a žáčci radost.

A aby bylo jasno, strnad obecný není ledajaký pták, ale pták roku 2011 a běží velký projekt ohledně strnadích nářečí. Více na stránkách www.strnadi.cz!

Jen takový povzdech

Proč slyším ty nejhezčí komplimenty od dlouhodobě zadaných nebo ženatých chlapů? To fakt chlap potřebuje dlouhodobý výcvik aby uměl tak pěkně poděkovat nebo prostě jen ženské říct jak je úžasná?

A ať to srovnávám jak to srovnávám, fakt jim to jde líp. To je prostě pech a chce to pořádnou dávku sebeovládání. Obzvlášť když něco takového pronese Pan Dokonalý a já se pak hihňám jak potrhlá patnáctka. Ještěže hovor byl po telefonu a nemusel mě vidět. Ale co, prosvětlí mi to den a já pak chodím po světě jako ve snách. A to je pěkné!

Pud sebezáchovy funguje

Po opravdu výborném startu prázdnin s rodinou, kdy jsem si neodpočinula ani sekundu a nervy túrovala až na samý okraj, jsem se v sobotu dolikvidovala prací. Když jsem nastoupila trasu domů, do postele, k filmu a popcornu, ozval se opět telefon (celý den mi vyzváněl a na druhé straně zněla pořád tatáž otázka: "Přijedeš?"). Půl sedmé, já utahaná téměř do bezvědomí jsem ho zvedla a jediné co se na druhé straně ozvalo bylo jen zoufalé: "Došel rum! Teto, dovezeš ho?" A tak se zrodil plán, že v devět večer stihnu bus, který mě přiblíží ke kýžené destinaci na Sázavě a odtud mi přijede speciální DitaTaxi. Teď už jen zbylo skočit domů pro nějaké ty věci, pak sehnat rum s plachetnicí a vyrazit. Inu povedlo se, ještě jsem pro jistotu nadopovala svůj mozek pořádnou dávkou kofeinu, a šťastně jsem dojela.

Dojela k rozjeté super párty, dostala ugrilované dobroty, pivo z Mouší svatby a samozřejmě rum, který jsem s osobním nasazením dovezla. A pak Major zabrnkal na uvítanou 'Zavolejte páže' a Jerzy, jakožto náš perutí bard, ihned vystřihl k melodii text: "Zavolejte Klause, že po delší pauze hlasovat se bude zas jednou o hrad." No a pak je mám nemilovat!

Na to, že byl druhý den párty a já přijela tak pozdě, tak se našly dobré duše, které nešly spát nebo šly a pak přišly s tím, že spát nemůžou.

Takže máma Dita, která už dva roky trpí brzkým usínáním a horuje, že už to prostě není jako zamlada, se mnou seděla u ohně do tří do rána. Pak, když už jsem se válela na svém spartakiádním lůžku, přilítla Moucha s tím, že nemůže spát a válely jsme se na lůžku obě, pily rum a poslouchaly Marilyna Mansona (a notně vzpomínaly na mládí). Ráno vlastníci spartakiádního lůžka Dita&Tom nevěřili, že se pod námi toto lůžko nesložilo. Budiž to prohlášeno za 'Malý sázavský zázrak'.

Neděle se nesla v duchu dopíjení sudu, shánění nafty a posléze geniálního nápadu. Floriána moc dobře známe, ale změna co se týče kuchyně a interiéru byla opravdu markantní. Na to že už předtím to tam bylo pěkné a útulné a jídlo dobré, tak teď to bylo excelentní! Porce tak akorát, že se člověk nepřejí, ale nic nenechá. Poměr cena/kvalita dobře nastaven. Posezení s kamarády samozřejmě k nezaplacení!

Nu a pak Všichni jeli domů a já s DitaTaxi jsem vyrazila na další sázavské latifundie za kopec ke Sluníčkovi a Superčíče. Tam se můj posunutý víkend příjemně zakončil. Nejenže dorazil i Pan Řídící, ale taky po dlouhé době jsme si pořádně zahráli:  Carcassonne, Faunu, Samuraje a také mnoho povídání, vybírání budoucí kočky Pana Řídícího, četbou Roberta a Arabelly nebo výukou starobabylonštiny (pivo se starobabylonsky řekne 'šikarum' a v klínopise to vypadá jako takové divné hranaté prasátko). No jo a transsexuální kočka, na tu nepůjde jen tak zapomenout.

A tak zafungoval můj pud sebezáchovy a nepřepracovala jsem se a konečně jsem si odpočinula!

No jo! Pátek a ještě k tomu třináctého!

Pátek třináctého nejlépe začít tím, že den předem do sebe necháte Panem Dokonalým nalít rumem. To je základ.

V pátek přijít po týdnu a půl do kanclu do naprostého chaosu a s jednou fungující mozkovou buňkou se celý den pokoušet dát to dohromady. Buňku zásadně oslovuju "Karle". Z posledních sil jsem poštěkala šéfa a další kolegy v práci za to jak mi zpříjemňovali dovolenou neustálými telefonáty a prosbami a úkoly.

Pak Karel dostal skvělý nápad. Co takhle jít do kavárny na dobré kafe a trochu si odpočinout. Avšak nebylo s kým. Všichni jsou u vody nebo chtějí jít v pátek na pivo. Inu na Twitteru se vždycky někdo najde a @kubakubula dokonce vymyslel i místo a tak Karla zachránil před naprostým přepracováním. A Café Colore je moc fajn kavárna. I jsem si vzpomněla, že jsem celý den nic nejedla a tak jsem si vybrala naprosto luxusní panini. Kubův pokus do mě dostat alespoň sklenici vína vyšel, ale víc bych po včerejší rumové smršti zkrátka nezvládla. A Karel taky není nesmrtelný!

Po příjemném posezení, kdy se i nějaké ostatní moje neurony daly trochu dokupy, jsme objevili nový zdroj dobrého jídla hned vedle mekáče ve Vodičkovce. Ten se bude muset v nejbližší době prověřit.

Nu a pak už nezbylo než jít si nakoupit nějakou tu obživu. Sice jsem měla v plánu nakoupit brokolici, smetanu a sýry a donesla jsem domů cuketu, bílé jogurty a pesto, ale s tím se určitě taky něco vymyslí. Ještě pár drobností pro radost, včetně voňavého exotického sprchového oleje a nové rtěnky a byl večer téměř dokonalý. Ale to by mě nesmělo začít něco děsně svědět na zádech! A co s tím, když je člověk doma sám! Provedla jsem sérií prostocviků a to svědivé místo ztrestala, ale taky jsme třeba nemuseli rozpustit sedánek tak brzo, že jo.

No ale večer si kazit nenechám a tak jsem si uvařila pořádný šálek darjeelingu a pustila Nejistou sezónu.

Pelíšek upelešen a je na čase dospat včerejšek.

Trhání osmičky

Po 10 minutách u zubaře: "Jůů a to jako bylo všechno?"
Po 30 minutách od umrtvení: "Muhehe to je sranda jak ten jazyk brní."
Po dvou hodinách: "Já mám hlad!!"
Po čtyřech hodinách: "Nic příjemného, bolí to asi jako když ta osmička rostla."


Pak se se v matčině kabelce objevily tlumící drogy. Teda aspoň tak jsem si připadala když jsem hrabala v podezřelém sáčku s naprosto nepříčetným výrazem a slovy: "Chci! Chci! Chci!"


Večer: "Zatím to furt jde, zchladím to pivem."
Druhý den: "Kurvafixdoprdeleprácecojsemkomuudělala!!"

Pomoc! V mojí kabelce straší!

Včera jsem pracovala doma. Najednou jsem ucítila spáleninu. Tak jsem si řekla: "To jde asi zvenku. Dělníci něco opalují." Pokrčila jsem rameny a pracovala dál.

Večer jsem si řekla, že si vezmu tu větší kabelku. Zjistila jsem, že si chci vzít deštník, knížku a spoustu naprostých nezbytností, které se mi do té malé prostě nevlezou.

Kabelka si ležela nevyužitá asi dva týdny. Jediné co v ní zůstalo byla účtenka z Hervis sportu, pár propisek a sirky. Sirky se nacházely v boční kapse. Propisky a účtenka v hlavní kapse.

Jaké bylo moje překvapení, že účtenka je ohořelá a ve vnitřní látce je vyhořelý kruh.

Sirky byly v pořádku, tak od čeho to chytlo?

Čemu se intenzivně věnuji v těchto dnech?

Pokouším se vymyslet stovky možností jak se shladit v těchto dnech.

Tak třeba odjet na jižní Moravu a tam zalézt do nějakého pěkného chladného sklépku a co si budeme povídat, v takovém sklépku se dozajista najde spousta zajímavých sudů k ochutnání.

Zkusila jsem jestli je lepší studená nebo horká sprcha. Kupodivu to vyhrála horká sprcha, protože pak mi byla sakra kosa, když jsem vylezla. Po studené sprše mi bylo hned horko.

Taky jsem se pokusila v obchoďáku vlézt do lednice. Na to pravda nekoukali moc nadšeně, ale za pokus to stálo a nebylo tam zas tak špatně.

Pak mě napadlo, že si pořádně nachladím zásobu plechovek a pak si je na sebe přivážu. Ale asi by to moc dlouho nevydrželo, buď bych byla nucena pít já nebo by mě vypili ostatní.

Taky jsem naplnila kýbl studenou vodou a dala do ní led a strčila tam hlavu. Bombice! Ale málo efektivní.

Ó ano! Málem bych zapomněla na pouštění zimních písniček jako je třeba Ladovská zima od Nohavici.!

A tak zatím jen zbývá se jít navečer osvěžit zlatým mokem a přes den doufat, že člověk nějak dopachtí co nejmíň ulepen do večera.

Cože!? Jako pole dance!? To jako fakt!?

I když v kontrastu se strip dance zní pole dance jako docela nevinná zábava, minulé pondělí jsem zjistila, že je to dost brutální záležitost a makačka.

V rámci Moušiny rozlučky se svobodou jsme naplánovaly i lekci pole dance (původně jsme měly jít na strip dance, ale snad bude brzo další svatba), aby si do toho manželství odnesla i něco praktického. Lektorka Maruška byla velmi příjemná a naštěstí jsme na open class byly jen účastnice rozlučky. Oproti lektorce jsme si všechny přišly jako velryby uvízlé na pláži, ale porvaly jsme se s prvky a chůzí po špičkách jak nejlíp jsme dovedly. Já do toho dala trochu víc vervy, tak jsem to odnesla spoustou modřin (hlavně levá holeň krásně ilustrovala kolikrát jsem do tyče v podstatě kopla, místo toho abych jí decentně nohou objala). Až mi paní na zastávce druhý den říkala: "To si od něj nenechte líbit. To radši od něj odejděte, když vám dělá toto," a významně ukázala na všechny moje modřiny. Radši jsem pomlčela z čeho to mám.

Nicméně nevěstě a vlastně i nám se lekce velmi líbila a snad možná se někdy dokopeme k další návštěvě.

A ne, fotky jsme žádné nepořídily, přišly jsme si tak strašně antisexy, až jsme se shodly na tom, že nikomu dalšímu nebude způsobovat trauma. :)

Pondělí

Je pondělí... Teda už naštěstí skoro večer pondělí. Díky za ty malé dary a já přežila další pondělí. Nejen že jsem se promenádovala s tričkem naruby a v práci byl takový chaos a hluk, že jediný způsob jak se nezbláznit a k tomu pracovat byl pustit si metal do sluchátek (pořádně nahlas).

A taky jsem musela potupně uznat, že skripta jsem ztratila a nikdo z mých obdivuhodných spolužáků v ročníku není schopný mi je půjčit (nakopat je všechny do oněch míst, už pro ně nehnu ani prstem). Nakonec jsem si je dojela znova koupit. A do zkoušky už jen den a kousek.

Proč ne, celé metro se i dneska dovědělo barvu mého spodního prádla, poněvadž jsem v rozzuření nad rozhovorem s technikem z práce zapomněla hlídat sukni a když je člověk na eskalátoru tak tam občas fouká...

A spousta dílčích menších katastrof, které se ovšem jako i ty nahoře dají vcelku s úsměvem přejít. Snad jen na výjimku potvrzující pravidlo: večeře se mi povedla skoro dle očekávání, ale kdyby nebylo pondělí, tak mě napadne tam přidat trochu česneku hned na začátku, ne potom co už jídlo bylo na stole.

A tak jsem rozluštila tajemství proč se v pondělky scházíme u zlatavého moku už mnohá léta, protože ty pondělky rozdýchat nějak musíme.

Když už si člověk myslí...

...že má v hlavě konečně trochu pořádek, tak furt se kolem potlouká nenechavý šotek a rozkopává pečlivě budované obvodové zdi do chaosu.

Jak jinak popsat situaci kdy se opět po roce objevil Pan Dokonalý a zas mi naboural všechno o čem jsem si myslela, že je jasně daný. Prostě z něj nikdy nepřestanu mít pocit jako bych měla hejno motýlů v podbřišku i když jsem si řekla, že je to dávno passé. A co hůř! Uvidím ho teď celkem často. Né že bych se netěšila, moc dobře se s ním povídá, je galantní, je vtipný, ale je také neuvěřitelně nedosažitelný. Já to vím, ale přesto ty motýli a to všechno okolo. Prostě blázním jak nějaká patnáctka nad svým vysněným idolem. Jen ho nemám na plakátu...

A já s tím neumím nic udělat.

Chodící mrtvola

"Ciri ty seš nesmrtelná! Ty tu budeš furt."

Kdyby se to netýkalo Peruti tak bych se i celkem zaradovala, teda já se tetelila blahem, ale moje játra moc ne. Ale co, no jo, musí to tak bejt (jak by řekl Jerzy) a ty lidi prostě miluju! A hlavně život pětipéčkaře... To je něco co se těžko zažije jinde.

Za chvíli bude Peruti krásných 18 let. Na podzim propuknout nefalšované radovánky, které budou předzvěstí monstroslav k 20. výročí. Jen mě děsí jak ten čas kvapí, poprvé jsem přibyla do Předsednictva před pěti lety a teď mi to přijde jako včera. A stejně jsem tam pořád ještě mlíčňák a můžou mi stokrát říkat, že jsem stará buzna (není to hanlivé oslovení, ale naopak velmi prestižní. Trochu jiné je pak oslovení "fosílie", ale také není vůbec hanlivé, spíše se tak dává vědět, že už si člověk nepamatuje kolik let strávil v náruči perutí mámy). Je krásné se toho účastnit a podílet se na chodu. I když trochu vyčerpávající. Možná se i jednou dočkám vstupu mezi Otce zakladatelé a Matky zakladatelky do Pivní Valhaly.

No jsem nějaká rozněžnělá po včerejší schůzi, ale už se těším na Ogrympijádu za pár dní! A hlavně na nového kaplana, kterého zříme na říjnovém výročí...

Ale to neznamená, že si nepotřebuju občas trochu dáchnout, přece jen už jsem v Peruti nějaký ten pátek! :)

Měsíc bez kávy

Já vím, že je to teprve druhý den, ale začínám přemýšlet o tom, jak dokážou jiní jedinci bez kofeinu a podobných látek existovat. Doufám, že do týdne se všechno srovná a já přestanu tak cca od jedné odpolední usínat a vydržím pracovat a učit se i večer. Jestli se to nesrovná, tak to asi vzdám, protože měsíc usínat za bílého dne se mi fakt nechce. Nebo se možná hecnu a vydržím to. Mohla bych...

Co se to děje?

V poslední době se toho děje tolik, že asi zase budu muset začít psát, abych se z toho sama nezbláznila.

Navíc na sobě pořádám experimenty jako třeba "Měsíc bez kávy", což není jen měsíc bez kávy, ale hlavně bez kofeinu, taurinu, teinu a jiných podobně povzbuzujících látek. Čekám kdy mě napadne podobná kravina u piva či vína, nebo čehokoli jiného. Nicméně dnes je den druhý a zatím to jde. V nouzi nejvyšší jsem si dovolila kafe bez kofeinu (i když to je podle mě fakt fuj!).

Plánuju blog vést déle než svůj stařičký bývalý blog na bloguje.cz (které bohužel končí). Rozhodně mám pár věcí, které chci zachránit a tak si zde udělám takový malý archiv, protože na některé věci bych zapomínat neměla, ani na to co jsem psala, když mi bylo krásných -náct.

Tak uvidíme jak mi to zase půjde. Bude chvíli trvat než rozhýbu po těch letech ztuhlé prstíčky a hlavně si zase navyknout na tuto krásnou duševní očistu. Zase si trochu promrskat gramatiku a pokusit se vychytat všechny ty strašlivé hrubky, kterých se nemůžu celý život zbavit. Tak prosím o trochu shovívavosti, fakt se snažím.